Jak jsme hledali Ťapku

Jdu zavřít dveře našeho domu, které necháváme v teplém počasí celý den dokořán. Jejda, koťátka jsou v krabici sama, Ťapka někde trajdá. Počkám, za chvíli se vrátí, je už devět hodin.

Kde ta holka je, je už půl desáté! Stmívá se, za chvíli se objeví.

„Any, kdy jsi viděla Ťapku naposled?“

„Asi tak v pět. Viděla jsem, jak jde na zahradu. Byla taková malátná.“

„Vezmi, prosím tě, baterku a jdi se podívat, jestli jsme ji nezavřeli do altánu.“

„Nezavřeli, maminko. Jdu se ještě podívat na silnici, jestli ji někdo nezajel. Nikde tam neleží.“

Jak dlouho vydrží osmidenní koťata bez mámy? Honí se mi hlavou. Budeme ráno shánět někoho ze vsi, kdo má zrovna kojící kočku, nebo zkusíme kravské mléko na hadříku? Do prčic a to budu celou noc stepovat v předsíni, aby nezůstaly vchodové dveře dokořán?

Je deset, to už není normální.

„Mami, nemohl na ni v garáži spadnout koš jako tenkrát na Máňu?“

Povolují mi nervy, doteď jsem se snažila držet.

„Jdi do háje, jak to mám vědět?!“ Utrhnu se na Andulku.

Čtvrt na jedenáct, venku tma jak v pytli. Beru baterku a jdu se znovu podívat do altánu. Není tam. Ťapíííí, čiči! V kůlničkách taky nic, garáž, nic. Ťapííí! Odněkud se ozývá slaboučké mňau.

Jdu za hláskem, prohlížím místa, kde by mohla být zalezlá. Ještě jedno slaboučké mňau. Nikdo ke mně ale nejde, asi je někde zapadlá. Že by byla zase zraněná jako vloni, když jí byly tři a půl měsíce a ona se někde zajšprajcla a poranila si zadní pravou tak, že několik týdnů pajdala po třech? Ta myšlenka mě úplně neblaží.

„Mamíííííí je tadýýýý!!!“

Vrátila se. A je celá a zdravá. Vrhá se na misku s jídlem. Uf! Potřebovala se jen pořádně prospat, protože koťata jí dávají pořádně zabrat.