Jak jsme se pohladily po duši

Roky mám touhu. Touhu setkávat se s ženami, naslouchat, sdílet, pomáhat si. Nějak tak, jak to dělaly naše babičky a prababičky, když draly peří.

Moje touha se konečně zhmotnila.

Vyslyšelo ji sedm žen a sešly se se mnou, abychom si navzájem pohladily dušičky. Byly jsme dvě 40+ a šest 55+. Nebudu Vám zastírat, že se mi třásla kolena, když dívky usedaly za stůl. Říkala jsem si, co tam těm velkejm holkám asi budu vykládat. Většina z nich je o dost starší než já, některým bych mohla být i dcerou.

V hlavě jsem sice měla prázdno, ale nadechla jsem se, zapálila svíčku a šla jsem statečně do toho.

Dívky byly skvělé. Nenechaly mě ve štychu a krásně jsme si to společně užily. V průběhu sedánku mě napadala další a další témata, ale ani se na všechna nedostalo. A celé to bylo vlastně prosté. Popovídaly jsme si o tom, čím jsme si naposled udělaly radost, promluvily o knize a představení páně Duška Čtyři dohody a na závěr si děvčata udělala jasno v pár pracovních věcech, o kterých se dřív nikdy nemluvilo. Takže je i pracovně naše schůzka posunula. Byla jsem šťastná, protože se to povedlo.

Když jsem odjížděla, přemýšlela jsem nad tím, jak málo stačí k tomu, aby byla aspoň na pár chvil duše v peří. A taky jsem si říkala, proč to neděláme. Kolik asi kolem nás běhá žen, kterým by stačilo občas si pofoukat dušičku, aby se jim aspoň na chvíli rozzářil svět?