"Letní putování 2021" - Čejkovice, Hradištěk, Mikulčice, Lužice
ČTVRTEK 16. ZÁŘÍ 2021
ČEJKOVICE
Když už bydlíme v těch Dubňanech a Čejkovice jsou odsud třináct kilometrů, pojala jsem touhu zajet se podívat do Sonnentoru. Nic extra od toho neočekávám, znám jejich čaje a byliny, ale nikdy jsem je moc nekupovala, protože jsou drahé, páč jsou bio. A co tak může člověk čekat v obrvýrobně a ještě s německým názvem že jo? Když mi ale sestřenice nadšeně vykládala, že pro ně bude pěstovat bylinky a co všechno to obnáší a jak je to u nich žůžo, bájo, chci to vidět.
Parkujeme u zámku, který slouží coby hotel. Infocentrum tu mají v jednom z vinařství, kterých je tu opravdu mnoho. Holt vinařský kraj. Nikdo se nám ale v íčku nevěnuje, funguje to tu asi jako sámoška, takže si jen vezmeme letáky, zajdeme si na záchod a hurá do Sonnentoru. Vstupujeme do jeho areálu, který je krásně upraven, je tu trávník s pískovištěm a jinými obvesílkami pro děti, všude rostou byliny. Líbí se nám tu. Mají tu i vlastní vyhlídku, na tu samozřejmě vylezeme. To jsou panečku panoramata. A těch vinic všude kolem! Zajdeme do obchůdku. Mají tu toho tak strašně moc, až se nám z toho točí hlava. Plno vtipných názvů čajů, samozřejmě také byliny. A když se otevřou dveře do skladu, a ty se otvírají dost často, protože sem a tam neustále pobíhají pilné včelky doplňující zboží, udeří nás do nosu tak silná vůně bylin, že tohle jsme ještě nezažili. Kdybych tu bydlela, vím, kde se nechat zaměstnat. Tak nic, zpátky na zem. Mají tu i čajovnu s kavárnou, jenže my teď zrovna nemáme chuť na kávičku a zákuseček, i když bychom si poseděli rádi, teď máme hlad a potřebujeme oběd. A beztak to tu obsadilo hejno cyklistů a zájezd důchodců. Takových hejn už jsme na Moravě potkali spousty – cyklisti nebo důchodci, nebo všichni najednou jako kteď… vždycky se odněkud vynoří, obsadí pozice a my máme smolíka. Ale teď ne, teď to není smolík, teď jim to přejeme. Ještě si projdeme obec, cestou potkáváme traktůrky s vleky plnými vinných hroznů, podíváme se (jen zvenku) na slavné templářské sklepy a vracíme se k autu.
KAPLE sv. CYRILA a METODĚJE, VÁCLAVA a URBANA, HRADIŠTĚK, VELKÉ BÍLOVICE
Parkujeme těsně pod kaplí, takže se při výstupu po krátkém schodišti do malého kopečku, na jehož vrcholu kaple stojí, ze sil opravdu moc nevydáme. Je překvapivě mladá – byla vystavěna v letech 2001-2002, i když základní kámen byl vysvěcen už 8. září 1945. Je krásná. A ty výhledy! Vinice, kam jen oko dohlédne. Moravo líbezná! Kocháme se. Opět se odněkud vynoří horda cyklistů. Kola zaparkují pod kopečkem, vylezou ke kapli, vykouzlí z baťůžků skleničky a už rozlévají bílé víno. A já slintám. Dneska si dám k obědu vínečko.
A teď už fakt někde ten oběd. Pořizujeme ho v obci Moravský Žižkov. Tentokrát výjimečně ne smažák, tentokrát hovězí ragú a tortillu. Teda, abych byla přesná, Milan si nikdy nedává smažák, to jen my dvě s Aničkou. My ho prostě milujeme, a protože ho doma nedělám, tak si ho v restauracích vždycky moc užíváme. Na Moravě si ho teda až nadužíváme, ale zase tak moc nám to neva. Jsme napapaní, v bříšku jak v pokojíčku, další zastávka: Mikulčice. Váží mě s nimi pravzpomínky z dětství, kdy jsme kolem nich chodívali v létě, když jsem byla u tety a strejdy na prázdninách, pracovat na jejich zahrádku, kterou měli u slepého ramene Moravy. Pamatuju si vykopané základy budov a dlouhé, úzké lodě. Uvidíme, co se mi z těch pravzpomínek v hlavě pospojuje.
MIKULČICE
Projíždíme obcí a vidíme, že se tu vršky domů ještě dost modrají igelitovými plachtami. Zkrátka, že po tornádu, které tu před necelými třemi měsíci proběhlo, stále nemají střechy. Sice se už hodně vybudovalo a opravilo, je to znát na každém kroku, ale přesto ještě zdaleka není hotovo.
Parkujeme u budovy návštěvnického centra a jdeme se podívat dovnitř, co tu pro nás mají. Z mých dětských praobrazů nepoznávám vůbec nic. Jako bych tu nikdy nebyla. Dozvídáme se, že je to tu celé nově předělané, ale ani ty rozlehlé louky, do kterých jsou nové budovy zasazeny, si nepamatuju. Čtyřicet let je pro moji chabou paměť příliš dlouhá doba. Kupujeme si lístky na prohlídku. Ta bude asi až za ¾ hodiny, takže si zatím vyšlápneme 134 schodů na rozhlednu, která je součástí budovy. První patro funguje jako výstavní galerie a teď tam mají výstavu s názvem Šrámy Podluží věnované „malému připomenutí osudové události, která mnohým změnila život…“, tedy červnovému tornádu. Přesněji jeho následkům. Z věže se vracíme do přízemí a prohlídka začíná. A začíná u modelu hradiště, kde nám paní průvodkyně podá informace o tom, jak to tu zhruba vypadalo před dvanácti sty lety a jak velký význam pravděpodobně toto místo mělo. Během výkladu přibíhá starší paní, nejspíš další průvodkyně, vlítne do jedněch dveří (asi WC), a za chvíli si nás přebírá se slovy: „Rychle, rychle, musíme si pospíšit, máme na prohlídku málo času, nestíháme.“ Jmenuje se Jiřina, má na prsou přišpendlenou jmenovku. Vede nás do nedaleké budovy, která byla vztyčena nad základy jednoho z kostelů. Už teď ji máme rádi. Je vtipná, bystrá, na svůj věk má pružné tělo (to asi od toho neustálého běhání kvůli nestíhání) a hodně toho o hradišti ví. Je jí tak šedesát a nemá na hlavě jediný šedivý vlas. Zkoumám její kštici velmi podrobně a barvu na nich nemá. Odemyká vrata od kostela č. 1 a vpouští nás do jeho šera. Podává nám základní výklad o místě, na němž se nacházíme, pak nás vyzve, abychom si sedli na židle a shlédli dvacetiminutový dokument pojednávající o jednotlivých kostelech, jejichž základy tu byly odkryty. Je jich neuvěřitelných deset. Na tak malém prostoru, deset kostelů! Od stropu se snáší dvě plátna, zapíná se promítačka a zhasínají světla. Téměř okamžitě mi padají víčka a od každého kostela slyším jen konec jeho pojednání, to když se mi podaří víčka od sebe s velkým úsilím odlepit, aby mi záhy zase spadla dolů. Kostely pět a šest nevidím a neslyším vůbec. Od sedmičky po desítku se držím, co mi síly stačí, ale stejně zase vidím a slyším jen konce. Projekce končí, plátna se zvedají ke stropu, rozsvěcí se. Já bych tak spala! Dokončujeme prohlídku, prohlížíme si vykopané artefakty. Kromě jiných zajímavých věcí se dozvídáme, že všechny základy, nejen tady uvnitř, ale v celém areálu vykopávek, jsou nově vybudované nad těmi původními. Ty zůstaly zakonzervované metr až dva pod nimi pro další bádání příštími generacemi. Dveře budovy nad kostelem č. 1 se za námi zavírají. Ještě se tu trošku projdeme, a pak hurá do Lužic za mými tetami a strejdou.
LUŽICE
Naposled jsme tu byli začátkem července tohoto roku, když jsme pomáhali odstraňovat následky tornáda, které se přehnalo přes jejich dům. Za tu dobu se tu odvedl pořádný kus práce. Přede dvěma dny nainstalovali nová okna, střecha na domě už je taky hotová, teď se pracuje na střeše hospodářské budovy. Připravuje se místo na novou kůlničku č. 2 (č. 1 byla postavena, když jsme tu byli naposled). Ale co mě úplně nejvíc překvapilo, je to, že zahrada, která byla začátkem léta zdupaná stovkami dobrovolnických bot a jak se říká, kudy jejich bota prošla, sedm let tráva neroste, zelenalo se to tu. Tou jako beton udusanou hlínou se prodrala nejen tráva, ale i byliny a květiny. Vesele se to tu zazelenalo a těžko by kdo poznal, že tu před dvěma a půl měsíci byla vyprahlá poušť. Mám z toho velikou radost. Zelená se to tu nadějí. Je tady všude sice ještě strašně moc práce, ale už je to o hodně veselejší.
Tímto pozitivním zážitkem končí naše dnešní moravské putování a jede se domů. Jede se zpátky do Dubňan, kde se o nás starají jako o vlastní. A bude vínečko, hurá!