"Letní putování 2021" - Hodonín, Strážnice, Rohatec, rozhledna Vyšicko, Náklo, Milotice
PÁTEK 17. ZÁŘÍ 2021
HODONÍN
Dneska vyrážíme ve čtyřech. Vezeme Lukyho (můj synovec) a jeho koloběžku (tu jsem do osazenstva auta nezapočítala) do Hodonína. Parkujeme u Penny a jdeme se podívat do města. Zdejší íčko nás nenadchlo, stejně tak jako město samotné. Z dětství si je pamatuju jako dlooouhou hlavní ulici a víc nic. A tak to i zůstalo, pamatovala jsem si to dobře. Doufám, že to nebude číst nějaký zdejší patriot, nerada bych mu zavdala příčinu k naštvání. Nechci nikoho naštvat, jen popisuju svoje pocity. Prošli jsme se k řece a pak kousek podél ní, abychom se opět vrátili na náměstí, odkud jsme vyšli. Tam jsme si dali rychlý oběd v rychlém občerstvení a vyrazili jsme do Strážnice.
STRÁŽNICE
Strážnice je mnohem zajímavější město než Hodonín, ale bohužel už jsme na ni neměli moc času, procházka Hodonínem byla přeci jen časově náročná. Doufám, že se sem ještě někdy podíváme a napravíme to. Milan s Aničkou vystoupali na Bílou věž, já jsem je jistila zespoda, protože mě strašně bolely nohy a představa výstupu pro mě byla nesnesitelná. Pak jsme si udělali malý městský okruh, podívali jsme se k Baťovu kanálu, prošli kolem muzea, a pak už zpět na náměstí a domů. Dnes bylo větrno a chladno. Léto končí.
Cestou domů jsme se zastavili v Rohatci v místní kavárně jménem Rokava na výbornou kávičku a skvělý zákusek.
V Dubňanech nám Ševelíci oznamují, že nás vezmou na výlet po okolí. Namačkáme se do jejich Fábie a jedeme. První zastávka je
ROZHLEDNA VYŠICKO
Vystoupáme 47 schodů a odměnou nám jsou překrásné výhledy. Vinohrady, kam jen oko dohlédne. „Tamhle, tam jak je tá bílá kadibudka, majú naši kluci vinohrad.“ Tož to sa těšíme, až tu budku uvidíme zblízka.
Další zastavení
VRCH NÁKLO
„Náklo (265 m) je vrch nedaleko obcí Ratíškovice a Milotice. Své okolí převyšuje asi o 58 metrů a z jeho vrcholu jsou hezké rozhledy směrem na Chřiby i Bílé Karpaty. Právě zde se mohlo, dle jedné z teorií, v minulosti nacházet bájné slovanské megaměsto Veligrad.“ (zdroj internet).
POD DUBŇANSKŮ HORŮ
A teď už směr vinohrad, který obhospodařují oba Jitčini synové spolu s jedním svým kamarádem. Sjedeme z kopce, projíždíme táhlým údolím, míjíme jeden sklep za druhým. Téměř až na konci ulice zastavujeme a vcházíme do patrové budovy vinařství JOP. Všechno je tu maličké - úzké schodiště, mrňavá místnost pro posezení v patře, sklep pod budovou dlouhý jen pár kroků. Je to roztomilý domeček jako stvořený pro hobitího obyvatele. Po jeho prohlídce se jdeme podívat za něj - dozadu do vinohradu, který se táhne nahoru do kopce a pak ještě dlouhý kus dál po jeho vrcholu. Inu, Dubňanská hora. Míjíme slavnou bíle natřenou kadibudku pomalovanou výjevy ze Slovácko sa súdí a jdeme dál až na konec pozemku. Snažím se rozpoznat, které víno je červené, které bílé. Šedé je také bílé, protože Rulanda šedá má šedé hrozny a přitom je to bílé víno. Některé bobulky jsou červené, jiné až modré. Vlastně nikdy jsem neuvažovala nad barvou hroznů. Není to jen tak bílé a červené, odstínů kuliček je velká spousta. Snažím se na věc podívat trošku z jiného úhlu než od sklenky dobře vychlazeného Veltlínu. Pěstování vinné révy je veliká věda. Po prohlídce vinohradu následuje degustace – zlatý hřeb dnešního odpoledne. Odvážíme si dvě PET lahve bílého a těšíme se, až si je doma vychutnáme. Když vidíte, odkud vaše vínečko pochází a dovedete si představit, co práce za ním stojí, hned si ho dokážete lépe užít. Opouštíme sklep a míříme na zdejší zámek.
MILOTICE
Milotice jsou taky překrásný zámek. Procházíme nádvořím a v tom kolem nás projede chlapík na kole s oznámením, že za pět minut se zavírá brána. V trysku si tedy proběhneme zámeckoku zahradu a zámek opouštíme. Sem se rozhodně ještě musíme stavit. Ochladilo se, léto už nám opravdu dává sbohem. Sedáme do auta, motor naskočí a zdechne. A znovu – naskočí a zdechne. Začínáme podléhat panice, řidič Peťa netuší, co se děje a my teprve ne. Děsí mě představa, že v té zimě a celkem nalehko, navíc po celodenním výletě budeme šlapat několik kilometrů domů. Proč mám ale pocit Déjà Vu? Nevím, ale připadá mi, že jsem tuhle situaci už zažila, jen netuším, kdy a kde. „Jé, já startuju druhým klíčem!“ slavnostně prohlásí Peťa a vytahuje z kapsy ten druhý – ten správný. „Tento nemá v sobě zabudovaný čip, proto se po nastartování rozpojují elektrické okruhy.“ No jasně, už vím! Tenkrát v zimě, když jsme až po strop naložení vyráželi na víkend na westernové městečko. Nabrali jsme Aničku ve školní družině a stalo se nám úplně to samé. Jen tehdy to nevězelo ve špatném klíči, ale v tom, že obvody přestaly s klíčem komunikovat. Výsledek byl ale stejný – naskočilo, zdechlo, naskočilo, zdechlo. Tehdy nás kdosi pomohl roztlačit, abychom se vrátili, auto zase vyložili a zůstali doma. Takže teď se nastartovat podařilo, hurá! a my bezpečně dorážíme do Dubňan, kde si dáme večeři a víno od kluků ze sklepa. A tím zakončujeme dubňanskou misi, zítra se jede domů. Asi v pravý čas, protože letní teploty skončily, ale na druhou stranu dost brzo na to, abychom stihli objet všechno, co bychom chtěli vidět a zažít.