Den druhý – středa 17. srpna 2016
Kostelec nad Orlicí
Rychnov nad Kněžnou
Kostelec nad Orlicí
Středeční ráno nás vítá vlídnou tváří. Nasnídáme se, sbalíme svůj kočovný dům i se všemi jeho fidlátky a nasměrujeme železného oře směr Kostelec nad Orlicí. V tomto kraji jsou města velmi blízko u sebe, takže jsme za pár chvil na kosteleckém náměstí. Parkovací automat 10 Kč za hodinu. V drogerii doplňujeme zásoby nezbytností a jdeme do městského informačního centra zjistit, co zajímavého v okolí bychom mohli navštívit a taky na veřejný internet pohledat nějaké kešky. Minuta veřejného internetu stojí 1 Kč. Rozuměj, milý čtenáři, nikdo z nás nevlastní chytrý telefon, proto jsme v oblasti internetu odkázáni k využívání veřejných služeb.
Jen malá odbočka: na kosteleckých veřejných záchodcích nabízejí za 40 Kč veřejnou sprchu. Ta se může někdy při našich autotoulkách hodit.
Projdeme si náměstí a jeho přilehlé okolí, v pekařství si koupíme svačinku, odlovujeme kešku a vydáváme se směrem k místnímu novému zámku. Mají tu i starý zámek, ale ten není veřejnosti přístupný. Na tom novém se sice neprovází, ale mívají tu výstavy a zdá se, že velmi zajímavé. Právě tu probíhá výstava bratří Formanů s názvem Zámecké Imaginárium, 13 (ne)pokojů kosteleckého zámku. Zní to lákavě a my míříme k pokladně zakoupit vstupenky. Je to interaktivní výstava plná hejbátek, mačkátek, motátek, skvělých nápadů a fantazie (https://www.youtube.com/watch?v=TrFxcRQbfh0, https://www.youtube.com/watch?v=nyPCWCXJ6AM videa, která Vás v rychlosti výstavou provedou). Inu, strávili jsme tu skoro dvě hodiny a vyblbli jsme se dosytosti všichni tři. Anynka už ani nechce na dětské hřiště poblíž zámku, jehož návštěvu jsme jí před dvěma hodinami slíbili.
Další naše kroky směřují do Rychnova nad Kněžnou. Cestou koukáme po nějaké hospůdce u silnice, kde bychom se najedli. „Hele, támhle je hospoda a na jejím parkovišti právě nasedají dvě policajtky do služebního auta“, hlásí Milan. Ty určitě vědí, kde se dá dobře najíst. Stavíme vedle nich. Lupenická hospoda je hospoda pouze obědová. Vcházíme do ní za pět minut dvanáct (rozuměj, ve 13:20, jídla vydávají do 13:30), ale ještě nás obslouží. Jídla je mooooc, za dobrou cenu (opět do devadesáti korun) a chutná skvěle. Jsme sice poslední odpolední hosté, už se zavírá, ale nechávají nás v klidu dojíst, i když už jsou vchodové dveře zamčené. Takhle strašně jsme se už dlouho nepřecpali. K těm obrovským porcím ještě i polévka. A já si k tomu navíc poručím litrový džbánek kohoutkovky. Je div, že jsme to vůbec přežili.
Dovalíme se k autu a jedeme do Rychnova nad Kněžnou. Byli jsme tady s Milanem před třinácti lety na svatební cestě a moc se nám tu líbilo. Chceme si to zopakovat a znovu nasát tu příjemnou atmosféru zámku a podzámčí. Trošku nám dává zabrat najít správnou odbočku ku zámku, maličko bloudíme, několikrát se vracíme, ale nakonec to vyjde. Paneláky a supermarkety mizí, začíná stará zástavba a ejhle! Zámek. Je tu stejně pěkně jako tenkrát. Dokonce parkujeme na úplně stejném místě pod zámkem jako tenkrát. Ach ta nostalgie... Parkovací automat 20 Kč za hodinu (Uvádím zde jen ceny služeb, o nichž si myslím, že se nedají běžně dohledat na internetu). Nádvoří dýchá línou atmosférou. Úplný opak toho v Častolovicích. Zakoupili jsme vstupenky do zámku a čekáme na začátek prohlídky. Vstup do pokladny z obou stran zdobí dvě voliéry s exotickým ptactvem. Andulčino srdénko opět plesá. Nastává čas vnořit se do nitra zámku, prohlídka začíná. Interiéry nás provádí mladá, velmi sympatická průvodkyně s příjemným způsobem výkladu. Kolem ní se točí dívka odhadem dvanáctiletá. Tu osahá nějaký exponát, tam proběhne tajnou chodbičkou, evidentně to tu dobře zná. A velmi se má k naší průvodkyni. Říkáme si, že to bude asi její sestra. Velmi oprsklá sestra. V závěru prohlídky nám průvodkyně sděluje, že jsme měli tu čest prodělat prohlídku s nejmladší komtesou rodu Andreou Krakowskou. Takže žádná oprsklá holka, jí to tady prostě patří. Ještě jednou ji potkáváme v prodejně suvenýrů. Ptám se jí, jestli tu bydlí a do kolikáté třídy chodí. Ano, bydlí, říká mi, na třetím nádvoří. A po prázdninách jde do osmičky. Přesněji řečeno do tercie. Je to poprvé, co se setkávám tváří v tvář s člověkem modré krve. Po prohlídce jdeme navštívit zámeckou kavárnu na druhé nádvoří. I když jsou před kavárnou stolky se slunečníky a pod nimi několik hostů, působí to tu stejně nehybně jako na prvním nádvoří. Prostě taková poklidná letní idyla. Poseděli jsme, pokochali se atmosférou a Andulka dalšími třemi voliérami s ptáčky a pomalu se vydáváme podívat ke kostelu.
Kolem zámku se od posledně hodně zvelebovalo. Je vidět, že se tu o to zámecký pán stará. Park je krásně upravený, velké dětské hřiště, spousta maminek s dětmi. Na večer se chystá pro děti nějaká akce. Vyhlídnutou kešku, která má být v parku, bohužel, nenacházíme. Škoda. Sedáme do auta a rozhodujeme se, co podnikneme dál. Den se pomaličku chýlí ke svému konci, mně druhý den třeští hlava a to tak, že víc než hodně. Představa vybalování našeho pojízdného cirkusu někde v lese, stavění přístřešku a spánek na tvrdé zemi mě naplňuje šílenstvím. Tohle nedám. Takže kemp. Jenže kde zjistíme nějaké kontakty, když už je pozdě na to, abychom se zeptali v městském informačním centru. Milan ještě rychle vybíhá do města, ale opravdu už mají zavřeno. Takže rychlý telefonát mojí sestře. Přestože sedí v tramvaji obložená taškami s nákupem, tudíž v dost obtížné poloze něco nám hledat v telefonu, zvládne najít číslo na opočenský kemp. Milan je vytáčí, ale nikdo to tam nebere. Ivence už o další čísla neříkáme a stáčíme kola zpět ku Kostelci. Víme, že je tam kemp, prostě to tam zkusíme. Mají volnou chatku, jsem zachráněna! Rychle se zabydlujeme, já mířím k umývárce vyčistit si zuby a hned poté uléhám. Andulka s Milanem jedou na nákup, abychom měli zítra co snídat. Usínám spánkem spravedlivých a vůbec nevnímám, že venku přímo před naší chatkou řádí na hřišti několik výskajících dětí.
Vyspala jsem se dlooouze a krásně. Ráno vstáváme do nádherného slunečného dne, já jsem jak obnovená a plná sil. Navíc dostávám dárečky k narozeninám. Od Milana knížku, kterou jsem si přála, od Andulky čokoládu. A hurá do sprch! Anička dostává u sprchového automatu instrukce, že mi do něj má vhodit dvacet korun, abych si stihla umýt i vlasy, ona tam vhazuje deset, já zabíhám do sprchy, umývám si vlasy a … konec. Deset bylo fakt málo. Takže pro velký úspěch opakujeme. Naštěstí je docela brzo ráno a nikdo tu ještě není, tudíž se nemá kdo bavit naší hlasitou konverzací typu: „Tak Ti ď, hezky jsi mi to zařídila.“ An vhazuje dvacku, já přebíhám ze sprchy č. 2 do sprchy č. 3, domývám se a vše končí úspěchem. Celý proces opakujeme ve vyměněném pořadí, tedy já vhazuji mince, An se sprchuje. Tentokrát už fakt dvacku. Společně snídáme, moje báječná marmeládka moc chutná vosám, takže prcháme od venkovního stolu a dojídáme v bezpečí chatky. Kultura stolování sice nic moc, ale máme jistotu, že nedostaneme do jazyku žihadlo. Balíme, platíme, odjíždíme. Je mi krásně na těle i na duši a jsem vděčná za to, že mě sem uložili a nechali vyspat a vysprchovat. Jenže to už je den třetí, takže pokročíme dál.
Pokračování příště...
