Den první – úterý 16. srpna 2016
Smiřice
Třebechovice pod Orebem
Týniště nad Orlicí
Častolovice
V úterý v půl desáté dopoledne jsme nasypali kopec zrní Panu Pípovi (to je Andulčina andulka), dvě vrchovaté misky granulek kočičkám, zamkli jsme dům a vyrazili. Tatínek byl na 10:15 objednán k zubaři, takže naše první kroky směřovaly do Smiřic. Zatímco si táta nechával opečovávat svůj chrup, my s Andulkou jsme udělaly nákup v místní samoobsluze U Brožů. V autě jsme se pak všichni nasvačili a plni očekávání jsme nasměrovali kola našeho pašíka (Rozuměj VW Passat) směr Třebechovice pod Orebem.
Zaparkovat auto v Třebechovicích bylo vždycky dost obtížné, ale tentokrát, když nás směrem na náměstí vítala značka „zákaz vjezdu“, stalo se nalezení parkovacího místa vyloženě heroickým výkonem. Sice to chvilku trvalo a Milana už chytal nerv, ale dokázali jsme to. Zaparkovali jsme.
Na náměstí se, ač v rohu, hrdě tyčila zbrusu nová, krásná budova muzea. Otevřeli ji teprve letos v červnu. U pokladny jsme zakoupili lístky a šli se kochat. Dílo páně Probošta se nikdy neokouká. Betlém s průvodním slovem a krásným nasvícením spouštějí každou půlhodinu.
Dali jsme si dva cykly, abychom si ho prostudovali důkladně ze všech stran. Teď si ho totiž můžete detailně prohlédnout i zezadu, tam co má uložen svůj pohybový aparát. Kromě několika dalších exponátů betlémů najdete v muzeu mnoho informačních tabulí, na kterých se dozvíte spoustu věcí o vzniku toho Proboštova, který je zde hlavním lákadlem. Jak vznikal, okolnosti kolem vlastnických práv a další zajímavosti. Přece jen je to už víc než sto let starý kousek a má něco za sebou. Najdete tam i spoustu fotografií a informací k jeho poslední rozsáhlé renovaci. V předsálí je velká, zábavná interaktivní obrazovka, která nás chytla všechny tři a čtvrt hodinky jsme si na ní skládali puzzle. Ve vestibulu jsme ještě shlédli video představující návštěvníkovi muzea restaurování Proboštova betlému a pak už jen vyčůrat a jedeme dál.
Další naší zastávkou je náměstí v Týništi nad Orlicí. Náměstí je to pěkné, o to nešť, ale takové bez života a působí trošku zanedbaným dojmem. Rozhlížíme se, kam bychom zašli na oběd. Hned přes silnici stojí majestátně vyhlížející secesní budova hotelu Orlice.
Jdeme omrknout, jakou mají nabídku. Obědová jídla do devadesáti korun, to jde. Vcházíme do předsálí a okamžitě nabýváme dojmu, že není něco úplně v pořádku. Secesní krása je ta tam. Silně to tu páchne kouřem z cigaret, je to snad staletá zatuchlost. Dvoukřídlé, komunistické prosklené dveře s chabým pokusem o jejich vylepšení celoplošným polepem. Ani jejich nápis „Kozlova putyka“ v nás naděje nevzbuzuje, spíš se začínáme bát. Otvíráme je. Vítá nás studený interiér. Opravdu putyka. Architekt se sice snažil ze zaplivané čtyřky vytvořit něco noblesnějšího, ale nás neoslnil. Přesto usedáme, kručí nám v žaludku a nechce se nám hledat jiné místo. Přichází pokérovaná servírka odtažitého zjevu a vybafne na nás: „Co si dáte?“ Je studená jako ta restaurace, ani náznak úsměvu. Kdyby nám jednu vlepila, asi bychom se ani moc nedivili. Objednáváme si a já se osměluji ji poprosit, aby nám na velkoplošné televizi, která visí na stěně, naladila ČT sport. Na LOH právě probíhají závody s českou účastí. Její výraz byl sice nečitelný, ale skoro to vypadalo, že by nám mohla vyhovět. Za chvíli se začnou na obrazovce v rychlém sledu po sobě objevovat nové kanály. A další a další… Tenhle je tam už potřetí... Probíhá hlasitá slovní výměna mezi servírkou a mužským členem personálu. Kanály přeblikávají a servírka k nám za chvíli přichází s informací, že sport nebude, že jim to nejde naladit. V tomhle momentě byla trošku lidská. Jen maličko, ale náznak lidskosti tam byl. Od této chvíle už je ale zase studená, nevrlá, prostě holka od rány. Dostáváme jídlo. Vepřové kousky s klobásou na špízu, brambory. Celé to plave v docela nechutném, pálivém uhu. Na televizní obrazovce se přece jen objevuje sportovní kanál. Bohužel už je po závodech. Platíme, odcházíme. Uděláme si ještě krátkou procházku městem, ale dojem na toto místo nám to nevylepšuje. Moc už se tedy nezdržujeme a usedáme znovu do auta.
Nemáme úplně jasný cíl cesty. Před námi leží Častolovice, v dáli se tyčí častolovický zámek a nás s Milanem ve stejnou chvíli napadne, že bychom se tam mohli zastavit a aspoň zvenčí si ho prohlédnout. Parkovné u zámku stojí čtyřicet ká, je celodenní a paní v budce u něj je příjemná. Na nádvoří je živo. Není úplně obvyklé, že by bylo na zámeckém nádvoří takhle rušno. Je to tu opravdu krásné a dýchá to tu příjemnou atmosférou.
Předzahrádka zámecké restaurace praská ve švech. Andulčinu pozornost okamžitě přitáhnou dvě voliéry s exotickým ptactvem. Ožívá a pobíhá od jedné k druhé, povídá si s ptáčky a fotí je. Později se z novinového článku dozvídáme, že má zámecká paní – paní hraběnka, ráda společnost. Tak proto to tu tak krásně žije. Posunuli jsme se dál směrem k zámeckému parku a cestou jsme potkali slečnu zmrzlinářku Andulka nám z váčku určeného na zmrzlinku kupuje každému po kopečku a pokračujeme dál parkem do zámeckého zvěřince. Tady jsme trefili hřebíček na hlavičku. Anynka se tu cítí jak v sedmém nebi. Tolik opeřenců na jednom místě, to je pro ni svátek. Kromě rozličných druhů exotického ptactva tady mají morčata, kozy, ovečky, lamy, oslíka a po střechách voliér posedávají pávi a perličky. I tady je spousta lidí. Dospělých i dětí.
Od jedné paní se dozvídáme, že tudy navečer paní hraběnka projíždí na svém elektrickém vozítku. Netrvá dlouho a spatřujeme ji. Usměvavou paní důchodového věku v doprovodu asi čtyřicetiletého muže, který jí otvírá dveře a branky, aby mohla pohodlně projet. Paní hraběnka osobně svoje vozítko řídí.
Častolovický zámek je zajímavý také v tom, že se v něm platí za WC. Pravdou ale je, že komerce je tu cítiti na každém kroku, ale tak nějak příjemně, nenásilně. Nějak ten barák přece uživit musí.
Prošli jsme se pak ještě dál parkem, který je za zvěřincem, podívali se do obory s jeleny a bílými daňky a pak už parkoviště, auto a sbohem Častolovice, moc se nám u Vás líbilo!
Je už navečer, tedy čas začít hledat nocleh. Máme štěstí, kousek za Častolovicemi sjíždíme z hlavní silnice a popojíždíme spletí úzkých lesních asfaltek až k místu, které se jeví jako velmi přijatelné. Milan s Andulkou vztyčují plachtu a zabydlují nás. Milan vaří čaj, večeříme a pak hned vyčistit zuby a do pelechu. Od rána mě bolela hlava a večer už tak moc, že se pro mě všechno ostatní, než horizontální poloha a spánek, stalo utrpením, takže jsem byla hodně ráda, že můžu zalézt do spacáku. Noc je celkem chladná, ale mně, jelikož jsem si navlékla flísové legíny, tílko, tričko s dlouhým rukávem, mikinu a flísovou vestu, je celou noc víc než jen teplo. Ale což, je to lepší než klepat kosu, to nesnáším.
Pokračování příště...
