O babičkách
Moje první babička se jmenovala Miriam. Téměř neslyšela a velmi špatně viděla - četla jen s lupou. Četla ráda a hodně a měla pozitivní přístup k životu. Štvalo ji, že je v domově tolik negativně naladěných kolegů, kteří si věčně na něco stěžují.
V mládí hodně cestovala. Jezdila s Čedokem, málokdy vynechala zájezd organizovaný podnikem, ve kterém celý život pracovala, podívala se dokonce i do Austrálie. Navštívila všechny kouty naší vlasti, které obrazila svojí Škodou MB 100, doprovázena kamarádkou. Nikdy se nevdala a neměla děti. Bydlela v garsonce, zvířata neměla, takže si mohla výletit do aleluja.
Brávala jsem si ji do návštěvní místnosti, kde jsme na sebe mohly dosyta halekat a nikoho jsme nerušily. Vlastně jsem halekala jen já, ona mluvila normálně hlasitě. Viděla jsem na ní ale, že mě téměř neslyší. Jen pokyvovala a odpovídala na něco jiného, než jsem se jí ptala. Z úst, bohužel, neodezírala. Když se jí občas podařilo zachytit, na co jsem se jí ptala, rozsvítily se jí oči a nadšeně odpovídala. Nejvíc o cestování. Po nějaké době si i ona začala uvědomovat, že si povídáme stále dokola o tom samém a moje návštěvy ji začaly nudit. Stihla jsem jí ještě napsat dva dopisy, aby si o mně aspoň něco přečetla, protože říkat jí to osobně, prostě nešlo, sluchový handicap byl příliš veliký. Když jsem u ní byla naposled, už ani nevylezla z postele a s pláčem na krajíčku mi řekla, ať už nechodím, že má vždycky pocit, že brzo umře. Nebyla zvyklá na to, že jí někdo věnuje tolik pozornosti, protože neměla žádné příbuzné, kteří by za ní chodili.
Vlastně se mi ulevilo. Tahle komunikace opravdu nefungovala.
Moje druhá babička se jmenuje Lenka. Apolenka. Naslouchátko sice má, ale slyší mě docela dobře. Má krásné modré, inteligentní oči. Je upoutaná na invalidní vozík a štve ji, že je odkázananá na pomoc druhých. Navíc se nudí. Ještě donedávna žila sama v garsonce, vše si dokázala obstarat, uvařit si, vyprat, finančně byla samostatná. Celý život byla aktivní a hodně společenská. Tohle jí teď chybí. Zatím jsme se viděly jen jednou, ale když jsme se loučily, svítilo jí v očích a říkala, ať určitě kdykoliv přijdu, že bude ráda. Těším se, vypadá to, že s Lenkou nuda nebude.
