O jednom nepředaném vzkazu

Je 17. července dopoledne a já sedím s kelímkem dobré kávy a výtečným koláčem v Praze na náplavce na Výtoni s kamarádkou Janinkou a plánujeme, co ten den podnikneme.

J: „Kam by ses chtěla podívat?“

M: „Někam, kde jsem ještě nebyla, žádné turistické cíle.“

J: „Co Evropská? Tam jsem jako dítě žila, je tam krásně.“

M: „Jasně, jedeme směr Evropská.“

Cestou na Evropskou se stavujeme na Kulaťáku (Vítězné náměstí na Praze 6), kde probíhají farmářské trhy. Je tu moc příjemně. Stánků hodně, velký výběr zboží, lidé se válejí na dekách po trávnících a užívají si překrásný letní den. Co mě trošku zarazilo a malinko zklamalo, bylo to, že se tu objevují úplně stejné stánky jako na náplavce. Takové stánkové prodejní řetězce. Pokocháme se, něco malého koupíme a vracíme se zpět k našemu vytčenému cíli – Evropská.

Nastoupíme do tramvaje a cestou po Evropské se Jana rozplývá nad vzrostlou zelení, která je tím, že je to tu prý druhé nejstarší sídliště v Praze, patřičně rozbujelá.

Vystupujeme na sídlišti Červený Vrch a Janinka mi ukazuje místa svého mládí.

J: „Tady v tom domě jsme bydleli. Tam ta okna byla naše. Tady bydlí moje spolužačka ze základky a tamhle další. V našem domě jsme byli dokonce čtyři spolužáci z jedné třídy. Tohle je moje základka, vzadu je bazén, tam jsme hodně chodili. Jééé, tady jsme sáňkovali a tomuhle parčíku jsme říkali Špička, protože je do špičky...“ procházíme místa jejího dětství a ona s nostalgickým zanícením člověka, co hodně dlouho nebyl, kde to má rád, vzpomíná.

Popadá mě myšLenka, že když jsme tak blízko nádraží Veleslavín a vím, že můj synovec Lukáš má dneska noční směnu, zanesu mu na pracoviště nějaký vzkaz. Takové malé překvápko. To určitě nebude čekat a třeba ho i potěší, že na něj tetička myslí. Jenže kde v sobotu odpoledne sehnat dopisní obálku? Na kusu papíru mu to tam neponesu, to nemá styl. V této části města bohužel není žádné obchodní centrum s dlouho otevřenými obchůdky. Sakriš, kde splaším tu obálku?! Procházíme dál uličkami Janinčina dětství a mně ta myšLenka fest drží. Míjíme čokolaterii Vokovice a spontánně se rozhodujeme, že si tu chvíli posedíme. Vcházíme dovnitř, abychom si objednaly a já oslovuji dívku za barpultem, jestli by nedokázala někde vyšťourat dopisní obálku. Spiklenecky se na mě usměje, otevře šuplík a podává mi ji. Krásnou, papírovou, úplně novou, zářivě bílou - poštovní obálku. Usedáme u jednoho z venkovních stolečků a já vytahuji z kabelky notýsek, abych z něho vytrhla dvojlist a napsala Lukymu krátký vzkaz. Jana ještě dopisuje pár slov, protože se spolu trochu znají. Objednáváme si další dobrotu a pokračujeme v užívání si krásného letního pozdního odpoledne. Pak zaplatíme a vydáváme se směr nádraží Veleslavín. Jak říká Luky – Velekravín. Potkáváme další místa Janina dětství, u kterých s blaženým úsměvem na rtu zavzpomíná.

Přicházíme na nádraží. Tady bývala naše trapperská klubovna, ale to už je fakt dávno. Takže i já mám nostalgickou vzpomínku :) . Vcházím do čekárny, přistupuji ke kase a paní za okýnkem přistrkuji pod nos obálku pro Lukáše s prosbou, jestli by mu ji mohla předat. Třeští na mě oči, tváří se dost zarputile a praví, že Lukáš tady nepracuje.

M: „Cože?!“

Paní za okýnkem: „Tak jednou za rok tady je.“

M: „Ale vždyť má dneska noční, vážně ne tady???“

Paní za okýnkem: „Ne, tady určitě ne!“

Mladý muž, který sedí za ní, se ochotně zvedá, odchází k počítači a vyhledává rozpis služeb.

Ochotný kolega: „Ano, má dneska noční, ale v Malešicích.“

M: „V Malešicích?“

Ochotný kolega: „V Malešicích.“

M: "Tak děkuju, na shledanou!"

Telefonát – kontrolní otázka pro Aničku, moji dceru.

M: „Any, kde pracuje Luky?“

A: „ V Malešicích.“

Se picnu. Já jsem fakt jelito. 

Když se pak s Lukášem druhý den setkávám, zjišťuju, že tam pracuje už 2,5 roku. K tomu není co dodat :).