Střípek druhý

Malá Mia se v dětském kočárku zavrtěla a slastně zavrněla. Tyhle chvíle, kdy s maminkou vyrazily ven, milovala. Doma nechtěla spát, neustále ji tam něco vyrušovalo a navíc se bála, že když zavře oči, maminka se ztratí.

„Já vím, maminko, že jsi smutná, když doma nechci spinkat, ale mně to tady nejde.“ Pomyslel si malý kojenec z hlubin svého kočárku a v příští vteřině, ukolébaný rytmickým pohybem svého vozidla, už spal.

Jako obyčejně šly rušnou ulicí podél tramvajových kolejí za halasného ruchu projíždějících automobilů. Až tam vzadu je odbočka do parku, kam vždycky stočí kočárek. Ještě několik desítek metrů a budou na ní.

Už po tolikáté tudy procházely a síla, která Marinu táhla k bazaru na druhé straně ulice, nepolevovala.

Ano, vím, že tam na mě něco čeká, cítím to tak silně.

Od příhody v tramvaji, to když ještě Miu nosila pod srdcem, už svůj vnitřní hlas nepřehlížela a snažila se mu naslouchat.

Jenže ten zatracenej bazar leží na tak pitomým místě!

Jednou si v něm s Alexem koupili překrásnou dřevěnou skříňku. Dole police uzavírané dvěma křídly dvířek, nad nimi přes celou šířku velký šuplík a ještě výš výklopná dvířka, která když se zajistí dvěma výsuvnými dřevěnými podpěrami, vytvoří vodorovnou desku, která slouží jako psací stůl. Jenže to byli ještě sami a prokličkovat se v hustém provozu napříč ulicí pro ně nebyl žádný problém. S kočárkem je překonání čtyřproudé silnice, jejíž podélnou osou se ještě navíc vinou dva pruhy tramvajových kolejí, husarský kousek hodný zkušené kaskadérky. Přechod pro chodce na jednu i druhou stranu v nedohlednu.

Ale ta touha nakouknout do bazaru je tak veliká! Při zpáteční cestě se tam vydáme. Rozhodla se Marina s definitivní platností.

Takže, jdeme na to!

Auta jezdila jedno za druhým v obou směrech a určitě nedodržovala předepsanou rychlost.

Tady dopravní špička snad nikdy nekončí! Pomyslela si trochu rozmrzelá Marina.

Mezi projíždějícími osobáky si vyhlédla skulinu, kterou považovala za bezpečnou, a neohroženě se vrhla do provozu zručně manévrujíc dětským kočárkem s pětiměsíční dcerkou uvnitř.

Uf, to bylo o fous! Vyjekla v duchu, když jim za zády prosvištěla motorka a ony se konečně octly vedle tramvajových kolejí. Ale zvládly jsme to.

„Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!“ Mia sebou leknutím trhla.

„To nic, Mio, to jen po sousední koleji projíždí tramvajka.“

Ještě zbývá silnice v protisměru a jsme tam. Vytyčila si pro sebe směr a odhodlaně vyrazila zdolat druhou polovinu překážkové dráhy.

„A máme to za sebou, Miuško. Vyrážíme na nákup! Jaký poklad, myslíš, že tam najdeme?“ Spokojeně se zazubila do korbičky kočárku.

Vytlačila kočárek prudkým nájezdem až ke vchodu bazaru a trošku zadýchaná vstoupila širokými dveřmi dovnitř. Obchod se nacházel v jedné rozlehlé, docela dost dlouhé místnosti, jejímž středem vedla hlavní ulička, z níž odbočovalo do jednotlivých malých oddělení několik vedlejších cestiček. Šicí stroje, kuchyně, sedací soupravy, skříně...

Á, tady stál náš skříňkostůl.

Pomalu procházela místností, nezapomněla odbočit do žádné z uliček, pečlivě prohlížela předměty položené vně i uvnitř jednotlivých kusů nábytku.

No to jsem zvědavá, co mě tu čeká, zatím teda fakt nic moc.

Postupovala dlouhou místností dál a dál a už si vůbec nebyla jistá tím, že ta síla, která tolik dní směrovala její pozornost do těchto míst, byla opravdu intuice. Stále ji vůbec nic nezaujalo.

Došla až na konec krámu.

Pohlednice, hodinky a další cetky pod sklem pultu. Ach jo!

Posmutněle zrakem pátrala v posledním koutu místnosti.

Oblečení, boty, hůl, vějíř... nějaké divadelní rekvizity asi... KORZET!

Ležel tam a čekal na ni. Opravdu až na úplném konci místnosti mezi předměty z vyřazeného depozitu nějakého divadla ležel korzet. Marinino srdce si radostí poskočilo a její vnitřní já radostně zatleskalo a udělalo přemet vzad.

No to snad ne! Přesně takový jsem tak dlouho potřebovala. Já se snad radostí zblázním. A stojí deset korun!

Marina si před časem ušila překrásné šaty a nutně pod ně potřebovala korzet, protože bez něj šaty neměly šmrnc. Na ten si však se svým krejčovským uměním netroufla.

Takže to zase fungovalo. Opravdu mě ten vnitřní hlas tak hezky vede...

Spokojeně se zatetelila v očekávání věcí příštích.