Střípek první

Marina sebou trhla. Táhlé zazvonění přijíždějící tramvaje ji probralo ze snění. Stála na tramvajovém ostrůvku a v duchu si zalítla ke svému dítěti, které nosila pod srdcem. Ještě jí zbývají tři měsíce. „Už jen tři měsíce a uvidíme se.“ Pomyslela si. Ta představa vykouzlila na její tváři úsměv. Z ultrazvukových vyšetření věděla, že je to holčička. Její holčička. Jaká asi bude? Jaké bude mít vlasy, oči, ouška? Tři měsíce je dělí od společného setkání.

Za tři čtvrtě hodiny má sraz s Alexem před obchodem s kojeneckým zbožím. Čas porodu se rychle blíží a je třeba nakoupit nezbytné věci do začátku. Čtyřicet pět minut je sice spousta času, protože obchod je jen čtyři zastávky tramvají, ale Marina miluje dochvilnost. A v tom ji něco polechtalo mezi srdcem a žaludkem. A nebylo to její nenarozené dítě. „Zajdi si koupit zmrzlinu.“ Našeptával nějaký hlas uvnitř ní. Rozpačitě se rozhlédla. Opravdu vycházel z jejích útrob? Když se rozhlížela kolem sebe, aby se ubezpečila, že na ni opravdu nemluví nikdo z lidí čekajících na tramvaj, upoutala ji naproti přes ulici výloha cukrárny a nad ní přiléhavý nápis „Mlsanda“. Hmmmm, vlastně by si zamlsala moc ráda. Její chuťové buňky jsou už několik měsíců rozhárané a pořád připravené něco slupnout. Cokoliv! Představa nadýchaného větrníku nebo punčáčku pořádně nasáklého sladkou trestí jí vháněla sliny do úst. Jenže! Jenže na ni před bejbyšopem čeká Alex a ona ho tam nechce nechat stát dlouho. "Pár minut strávených v cukrárně Tě přece nezabije." Našeptával dál dotěrný hlas a neustále sílil. "Nebo jen něco do ruky." Ozvalo se další crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. „Trojka... Tak nic, jedu.“ Nastoupila do vozu a ten se vzápětí s rachotem rozjel.

Marina se pohodlně usadila a přes sklo pozorovala, jak se vnější svět pomalu pohybuje proti ní. A zrychluje a zrychluje. Vtom uslyšela hlasité zahalekání. Uvnitř tramvaje na sebe přes hlavy cestujících pokřikovalo několik divně vypadajících mladých mužů. No, mužů, spíš pár kluků, co se nedávno přehouplo přes dvacítku. Byli oděni do kožených bund, všichni mocně převalovali mezi zuby žvýkačku, uši i jiné části obličeje poseté náušnicemi. A vůbec se Marině nelíbili. Vyzařovala z nich nepříjemná energie. Tramvaj se s cuknutím zastavila. Zastávka. Dveře se rozletěly a dovnitř za hřmotného halasu vstoupila, spíš se vevalila, parta potetovaných mladíků. Dveře tramvaje se se sýpáním zavřely a tramvaj se rozjela. Vtom se obě party podivných individuí zaregistrovaly a začaly na sebe hulákat. A zatím, co si mezi sebou ti nebezpečně vypadající hoši vyměňovali sprosté nadávky, snažili se k sobě, strkaje do cestujících, dostat. Další zastávka. Dveře se konečně otevírají a cestující se snaží dostat ven. Až... Až na Marinu. Ta zhodnotila svoje šance a rozhodla se nevystavovat ani sebe ani svoje nenarozené dítě tlačenici a zůstala tiše sedět na sedadle. Držela se za břicho, byla strachy úplně bez sebe a s hrůzou čekala, ze které strany to přijde. Atmosféra v tramvaji zhoustla tak, že by se dala krájet. Party se do sebe pustily a bušily a kopaly kolem sebe hlava nehlava. Rozmlátily skleněná okna tramvaje, vyvrátily dveře. A Marina schoulená do klubíčka tam mezi nimi byla úplně opuštěná. Zdemolovaná tramvaj už se nerozjela. Zaplaťbůh někdo duchaplně přivolal policii a ta od sebe výtečníky roztrhla a vykázala ven. Marina si oddychla. Vypotácela se z tramvaje, protože ta dál jet nemohla, a čekala na další vůz. Naštěstí se objevil brzy a Marina mohla absolvovat další dvě zastávky k bejbyšopu. Alex už tam na ni čekal. Jako omámená vylezla z tramvaje, dopotácela se k němu, vrhla se do jeho náruče a rozplakala se. Vyplavovala ze sebe všechno napětí a bezmoc. Naštěstí vyvázla jen s jedním šťouchancem do ramene. Bohudík nikoho z výtečníků nezajímala, ti se zaobírali jen sami sebou.

Když se v Alexově náruči vyplakala a mozek jí zase začal fungovat, došlo jí, že kdyby se nechala zlákat svým vnitřním hlasem na mlsandu, jela by o několik tramvají později a se rváči by se vůbec nesetkala.

„Tak tohle je ta intuice, o které se tolik mluví a píše? Budu si to pamatovat.“