Již nějakou dobu laškuji s myšlenkou, že si „upeču“ povidla. Před lety jsem to zkusila na plotně. Míchala jsem, míchala, stále se mi to připalovalo a když jsem to po několika hodinách vzdala, neměl konečný výsledek potřebnou konzistenci. Bylo to příliš řídké. Tahle zkušenost mě na dlouho dokonale odradila od dalších pokusů.
Občas se ke mně donesla zpráva o tom, že se dají povidla „péct“ v troubě. Člověk u toho nemusí hodiny stát, jen to občas zamíchá a prý se to nepřipaluje.
Letos jsem se konečně odhodlala. Celou akci jsem započala důkladnou přípravou na internetu. Dlouze jsem studovala zkušenosti úspěšných „pekařů“ povidel. Někomu se povidla připalovala, někomu ne, jeden člověk dokonce předcházel připálení tím, že lehce vymazal nádobu máslem. Drtivá většina receptů byla s přidáním cukru. Doteď jsem si myslela, že princip povidel tkví v tom, že se z ovoce nechá odpařit voda, čímž vystoupne jejich přirozená sladkost, tudíž není třeba ho doslazovat. Přehlcená informacemi, ze kterých jsem si nevybrala téměř nic, jsem dospěla k rozhodnutí, že si to udělám nějak po svém a vytáhla jsem z kredence smaltovaný litinový pekáč. Dbalá rady, že se nádoba nesmí plnit ovocem po okraj, protože obsah pak vybublává ven, jsem pekáč švestkami jen lehce zarovnala. Nečekaně mi vyvstala otázka, kterou jsem dosud ve svých myšlenkách neřešila: „Přiklopit či nepřiklopit?“ Znovu jsem zaběhla k počítači a tam jsem pochopila, že internetoví „pekaři“ nepřiklápějí. Nedokázala jsem se však přenést přes vidinu naprskané švestkové vrstvy, jejíž odstraňování by mě po skončení akce čekalo. Pod tíhou těchto úvah jsem přiklopila. Troubu jsem předehřála na 175°C , vetkla do ní pekáč a děj se vůle páně. Po hodině jsem zkontrolovala, jak se švestkám daří. Vypadaly spokojeně, hezky si bublaly ve vlastní šťávě a kupodivu opravdu nepřetékaly. Zhruba po tři čtvrtě hodině jsem je vždycky zašla zkontrolovat, trochu míchnout a nechala je „péct“ dál. Pečení trvalo pět hodin, poté jsem usoudila, že je proces u konce. Povidla byla krásně hustá a už se nemělo co odpařovat. Ukončila jsem „pečení“ a vzniklé švestkové blátíčko jsem nacpala do připraveným vysterilizovaných skleniček. Hotové, vyřízené!
Povzbuzena tímto úspěchem, jala jsem se v povidlovém dobrodružství pokračovat. Jelikož mi minule nic nepřetékalo, odvážila jsem ve své naivitě předpokládat, že švestky v horku zmenší svůj objem a klesnou, tudíž je možno navršit je na kopeček. Na povidla vykukující nad okraj pekáče jsem přimáčkla poklici a vetkla ho do trouby.
Asi po půl hodině se domem začala linout lehce připálená vůně švestek. Asi čtvrt hodinku jsem se utěšovala tím, že se nic neděje, že je to tak normální, a pak jsem pekáč z trouby vytáhla. Zjistila jsem, že se švestky pálily o poklici. Nebylo to žádné drama, ani jsem je nemusela sloupávat, ale radši jsem jich trochu odebrala a zakrytý pekáč jsem znovu vložila do horkého pelíšku. Po další půlhodině se domem začala linout vůně připáleniny. Teď už opravdové.
Po hodině pečení
Otevřela jsem troubu, ze které se vyvalila mračna kouře a hlavou mi proletělo: „Ajaj, asi jde do tuhého.“ Švestky mi začaly přetékat a na dně trouby se v černých kopečcích pálily. Troubu jsem tedy vypnula a z pekáče ubrala další porci švestek. Ze dna trouby jsem se snažila odloupat černé škvarky připálené švestkové šťávy. A tak mi to minule hezky vyšlo, ach jo! Uprostřed „boje“ to ale nevzdám!
Po dvou hodinách pečení
Troubu jsem vydrbala, vrátila do ní pekáč a s napětím očekávala, co bude dál. Občas jsem nakukávala, jestli zase něco neteče a jelikož neteklo, povzbuzená dobrým průběhem, šla jsem si po svých. Po hodině jsem zjistila, že jsem troubu nezapnula. Takže po šedesáti minutách chlazení jsem znovu zapnula topná tělesa. Dále už se nic dramatického nedělo. Jak se voda pozvolna odpařovala, postupně jsem do pekáče vracela švestky, které jsem z něj na začátku odebrala.
Vaření tentokrát nemělo konce. Po sedmi hodinách čistého pečícího času jsem to vzdala a povidla jsem naskleničkovala. Nebyla tak hustá jako minule, ale myslím, že to nakonec povidla byla.
A protože jsem byla z celé té připékající se zdlouhavé patálie lehce rozhozená, zapomněla jsem fotit, tak se moc omlouvám.
Zbytek hotových povidel na dně pekáče
PS: Po týdnu jedna sklenička povidel otevřena, ochutnána a s radostí mohu konstatovat, že to opravdu povidla jsou :o)
