To takhle jednou v neděli...

V neděli jsme si s rodinou udělali výlet do jednoho obchoďáku v našem sídelním městě. Ne, že bychom tyhle akce provozovali pravidelně. Vlastně ano, asi tak jednou za dva roky. A když už jsme tedy vyrazili za hranice všedních dnů, vzali jsme to se vším všudy a stavili jsme se tam i na oběd.

Vystáli jsme si frontu na jídlo, zaplatili jsme a vyhledali stůl. Nebylo jich volných mnoho, právě odbíjelo poledne a měli narváno, ale jeden na nás přece jen čekal. Když jsme se najedli a jen tak si povídali nad šálkem kávy, všimla jsem si u nedalekého stolu tříčlenné rodinky. Mladá žena, urostlý, hezký mladý muž a asi osmnáctiměsíční chlapeček. Malý hošík seděl ve vysoké dětské židli a maminka mu na lžíci podávala jídlo z talířku ležícího na stole před ním. Naprosto normální výjev nedělního oběda v restauračce. Maminka krmila, tatínek zaujatě a velmi dlouze koukal do chytrého telefonu. Ne že bych snad civění na displej mobilního telefonu považovala za normální, ale v dnešní době se to za normu bere.

Při důkladnějším ohledání scenérie jsem si uvědomila, že maminka rukou, kterou nekrmí, cosi dítěti ukazuje. Ne, neukazuje, přidržuje v naklopené poloze na stole ležící chytrý telefon a dítě do něj fascinovaně zírá a při zírání průběžně přijímá nabízenou potravu. Po chvíli přebírá roli držiče otec a nabízí dítěti displej svého telefonu. Zdokonaluje však držící techniku a přisunuje telefon do úrovně chlapcových očí. Ten dál tupě civí na program v něm běžící a nepřítomně otvírá ústa, aby přijal další porci jídla. Všichni tři vypadají velmi spokojeně. Scéna jak vystřižená z amerického romantického filmu. Oba rodiče se šťastně usmívají, maminka občas něco vesele zašvitoří do chlapcovy tupě zírající tvářičky a svůj verbální projev podpoří výraznou gestikulací, aby upoutala hochovu pozornost. Všichni tři se pak od srdce zasmějí.

Celá scéna končí prázdným chlapcovým talířem a maminčinými slovy: „Měla jsem Ti tu pohádku pustit až po jídle, takhle ani nevíš, že jsi jedl.“

Doteď jsem tímto zážitkem fascinována a nenacházím slov, jak jej okomentovat. Snad jen: Quo vadis, světe?