Vaříš s láskou?
Tuhle otázku jsem si čas od času pokládala několik let. Dost mi totiž záleží na tom, abychom já a moji strávníci dostávali jídlo se vším, co v něm má být. Tedy i s tím jemným kořením, kterým je láska.
Přemýšlela jsem, jak se láska do jídla dává. Musí se na to člověk nějak soustředit? Musí do vaření vkládat nějakou myšlenku? Nebo je to dokonce magie? Jednou jsem četla postřeh nějaké ženy, citlivé na energie, že je při stolování závislá na lásce v jídle. „A jak se to tam teda dává?“ Ptala jsem se dál sama sebe.
Vždycky jsem si myslela, že Andulka vnímá kuchyň jako místo, které jí bere maminku. Přece jen tam trávím několik hodin každý den, protože denně vařím. Jaké bylo moje překvapení, když sama od sebe prohlásila, že mě nejradši vidí v kuchyni. Zaskočilo mě, že to vidí úplně jinak, než jsem si myslela. Bezpochyby tam tedy tu lásku vnímá. Stejně tak i moje kamarádka, která když do mojí alchymistické komnaty vešla, pravila, že je hodně cítit, že už je tam dost odvařeno a že se vařilo s láskou. Eh, mrzí mě, že ač umím energii vysílat i přeposílat, ještě stále ji nedokážu vědomě cítit.
Nuže tedy dobrá, jsou lidé, kteří lásku z mého gastronomického tvoření cítí. To znamená, že ji tam dávám. Jen stále nevím jak. Dumala jsem, dumala a uvědomila jsem si, že když mám špatnou náladu nebo když se mnou cloumá předmenstruační syndrom, nebaví mě vařit a velmi často pak uhňoucám blivajz. Áha, takže když mám špatnou náladu, lásku do jídla určitě nevkládám, to je jisté. Znamená to teda, že když mám náladu dobrou a vařím ráda, tak aniž bych se nějak snažila do jídla přidávat nějakou nadhodnotu, láska do něj plyne automaticky? Myslím, že ano. Přesněji, teď už jsem o tom přesvědčená.
A úplně nejčerstvější zážitek s láskou v jídle mi poskytla opět moje dcera Anička letos o vánocích. Přesněji včera 26. prosince 2015. Snídala moji vánočku, kterou jsem upekla den před Štědrým dnem. Jen si ulomila první sousto, zahlásila, že vánočka začala sálat energií lásky. Asi se i láska musí nechat uležet :o)
