23. března 2016, Biatlonová exhibice Jablonec nad Nisou
Úkol zněl jasně – zúčastnit se! Ještě že ten biatlon doma žereme všichni. Letošní sezóna byla super, Gabča se napakovala křišťálovými glóby a my ji, a nejen ji, uvidíme dneska naživo. Jůůů, já se tak těším!
Do Jablonce přijíždíme s lehkým předstihem, bude teda dost času na to, abychom se rozkoukali a zorientovali. Je zvláštní, že tu na parkovišti není žádné auto, když je o necelé dva kilometry dál taková událost. Inu což, nebudeme se tím trápit.
Vydáváme se cestičkou vpravo kolem přehrady, střihneme to krajem lesíka a když z něho vyjdeme ven, klikatí se před námi úzká silnice. Projíždí po ní auto. Druhé, třetí... A všechny směr Břízky. Sakriš, že by tam bylo parkoviště? Na biatlonových stránkách ani nikde jinde jsme se o něm nedočetli. Ha, je tam! No, neva, pro příště jsme chytřejší. Stoupáme do kopce a přidávají se k nám další a další fanoušci. Silnice je jimi přímo posetá. Kopce, ty tady teda mají parádní. Musíme si až rozepnout bundy, jak se nám při výstupu udělalo teploučko.
Ke vstupu do areálu nám chybí ještě několik desítek metrů a posun lidí se začíná zpomalovat. Těsně pod vrcholem úplně zastavujeme. Chvíli postáváme, rozhlížíme se, proč se to zaseklo a samozřejmě nic nevidíme. Aničku už to nebaví, vystupuje ze zástupu a vydává se zprava při okraji cesty kupředu. Tam to totiž jde. „Aničko, to se nedělá!“ Kárám ji. Couváme na původní místo a v tom se zprava začínají sypat lidi jeden za druhým. „Maminko, proč oni můžou a my ne?“ S omluvným výrazem krčím rameny. „Holčičko, předbíhat není vůči ostatním ohleduplné. Představ si, že by někdo předběhl Tebe. Jak by ses cítila?“ „Jdu to zjistit“, zahaleká Milan a mizí v davu. Za chvíli je zpět s informací, že stojíme frontu na autogramiádu a vpravo že se chodí do areálu. Zůstáváme s Andulkou ve frontě, že se ji pokusíme vystát a Milan vyráží dovnitř zaujmout pozice. Trvá jen pár chvil, než nám dojde, že za 50 minut, které jsou pro autogramiádu vyhrazeny, se až do stanu s reprezentanty nemáme šanci dostat. Vybočujeme z fronty a vydáváme se cestou vpravo.
Minitribuna už je plná do posledního místečka, tam to ani nebudeme zkoušet. Rychlý telefonát s Milanem a vyrážíme ke kraji střelnice obehnané plotovými zátarasy. Stav číslo jedna – super, tady skvěle uvidíme. Rozhlížíme se kolem sebe a přijde nám divné, že je nejvíc diváků na opačném konci střelnice. Jednička je přece nejlukrativnější místo, tak v čem je háček? Asi v tom, že koberce pro střelce jsou až od desítky. No, neva, aspoň dobře uvidíme, až budou závoďáci střelnici opouštět. Rozhlížíme se dál a po chvíli nám dochází, že stojíme přímo u trestného kolečka. Spíš pidikolečka nebo ještě přesněji šišojdu. Týjofka, tady je budeme mít úplně zblízka. To bude jízda! Ještě nikdy jsem si tolik nepřála, aby závodníci špatně stříleli. To proto, abych si je mohla hezky tváří v tvář vyblejsknout. Chybuje se a já cvakám jako o život. Je zábavné pozorovat, jak vykružují ostrou zatáčku kolem kolíku vytyčujícího směr kolečka. Zjišťuju, jak velký rozdíl je v mužském a ženském stylu běhu na lyžích. Z televizních přenosů to není tolik patrné, ale tady to máme jako na dlani. To, jakým způsobem kdo kosí ostrou zatáčku. Muži se do ní vrhají po hlavě a silou, ženský styl je elegantní, ne tolik dravý. Ale co si budeme vykládat, na odhodlané muže je přece jen hezčí pohled. Na všech je ale vidět nadšení s jakým si poslední závod sezóny užívají. A my jsme spokojení, že je máme naživo a takhle krásně zblízka. Zážitek je to pro nás fakt parádní.
Areál opouštíme za hluboké tmy. A už mi vůbec neva, že mi Milan odpoledne před odchodem na biatlon při vyndávání věcí z auta rozbil vajíčka na zítřejší palačinky. Zítra je totiž zelený čtvrtek a já měla v plánu udělat palačinky se špenátem.
Tady je moje fotoalbum: https://zabrezi20.rajce.idnes.cz/23._3._2016_-_Biatlonova_exhibice_Jablonec_nad_Nisou/
A tady rychlovideo, ve kterém jsou i záběry z Bouškových kamer, co měl na hlavě a na lyžích: https://www.youtube.com/watch?v=_2-OwEUayJ4
Zdroj vypůjčených fotografií: https://www.fotozbranek.cz/
