Z deníku fanynky biatlonu
28. ledna 2017 - Mistrovství Evropy v Biatlonu, Duszniky-Zdrój, Polsko
Že se pojede mistrovství Evropy v biatlonu v Polsku, to jsme věděli. Ve čtvrtek, kdy ME začínalo, Milana napadlo, podívat se, kdeže to v tom Polsku vlastně je. Počítal, že někde v Tatrách. Jaké bylo naše překvapení, když zjistil, že je to kousek za Náchodem - od nás asi 60km.To je tedy o hodně blíž než NmnM. Panečku, to je výzva!
Na víkend předpovídají mráz, ale slunečno. To by šlo. Anička sice ještě nedokončila svoji rekonvalescenci po nachlazení, ale je to jen 60km! Saprlot, to je dilema! Před dvěma lety jsem po dvou týdnech vylezla z postele jen pár dní po tom, co mi odezněly horečky a na tribuně v NMnM jsem celej mrazivej den prokašlala a necítila jsem nohy, ale přežila jsem to. Tady bychom šli na trať, kde bychom mohli volně pobíhat, navíc máme hřejítka do bot. To Anička zvládne. Je rozhodnuto, jedeme! Hurá!
V sobotu v půl osmé plni očekávání vyrážíme. Cesta probíhá hladce, silnice jsou suché, pár dní už nesněžilo. Ještě rychlá návštěva WC v hypermarketu na kraji Náchoda těsně před státní hranicí. Hned za hraniční čárou si v kartoru (tak tu nazývají směnárny) vyměňujeme euráče za zlotky. Kartorů je tu kolem silnic rozesetých nepočítaně. Andulčin učitel klarinetu měl pravdu. Nemá cenu si vyměňovat peníze někde u nás, tady je směnárna na každém kroku. Poláci prostě vědí, jak na to. A teď už směr Duscniky-Zdrój.
Jelikož si Milan udělal pečlivou domácí přípravu, ví, kde zhruba najdeme odstavné parkoviště. Na začátku města odbočujeme z hlavní silnice vlevo a hledáme něco, co by nás navedlo na parkoviště. Konečně vidíme šipku. Dáme se po ní a dál už žádné značení. Parkoviště tady je, ale nevíme, jestli je to to správné. Je devět hodin, za hodinu startuje závod mužů a tady je jen jeden polský autobus s řidičem uvnitř, žádné osobní vozidlo. Milan se u řidiče autobusu informuje, zda jsme na správném parkovišti. Ano, jsme, jak se dozvídá. Zaparkujeme a vzápětí vedle nás stojí auto s hradeckou značkou. Ptáme se jeho osádky, zda přijeli na biatlon a zda vědí, kde je stanoviště kyvadlové dopravy do areálu. Ano, přijeli, ale vědí toho tolik co my. Odcházejí se na něco zeptat již zmíněného řidiče autobusu a vyrážejí pryč z parkoviště, aniž nám sdělí, co se dozvěděli. Než se někteří z nás přezují a dooblečou, ztrácejí se nám Češi z dohledu. Pěšky se vracíme zpátky na hlavní silnici a tam velmi rychle díky značení nalézáme stanoviště kyvadlové dopravy. Už tam postává několik fanoušků. Na linku čekáme jen pár minut. Autobus nás veze asi tři kilometry a vyklopí nás přímo před vstupem do Duszniky-arena. Kupujeme si lístky na trať (10zl), vyzkoušíme místní toalety, které jsou splachovací (žádné chemické budky), čisté a je tu teplo. Prvotní dojem na jedničku. Vstupujeme do arény. Ani tady se zrovna netlačí davy lidí. Obcházíme si trať a hledáme ideální místo na fandění. Nejlépe někde na sluníčku, protože mrzne a jak člověk vleze do lesa, citelně se ochladí. Jsme překvapení, že kolem trati téměř nepotkáváme živou duši. Jen v dáli se občas mihne nějaká postava, takže víme, že tu sami nejsme. Nacházíme super místečko a stále nikde nikdo. Za chvíli se naproti začnou objevovat členové realizačních týmů několika států. A hned vedle je lešení s kamerou. Je tu hodně slyšet čeština. Nejen realizační tým české repre, ale i kameraman mluví česky. Slovákovi rozumíme dobře, Rusák se připojuje taky jakousi česko-slovensko-ruskou směsicí slov, které rozumíme, jen Američan stojí opodál a do hovoru se nezapojuje.
Za pár minut závod startuje, slyšíme to z vysílaček odnaproti. Z nedalekého stadionu slyšíme řev fanoušků. A za pár minut je tu máme. První závodníky. Jede se stíhačka. Kluci se sem sypou podle toho, jak byli vypuštěni ze startovních boxů, tedy v pořadí a časově za sebou tak, jak dopadli ve čtvrtek ve sprintu. A my fandíme jak o život. Na všechny křičíme své hop, hop, hop. Na všechny, protože správný fanoušek biatlonu fandí všem. Jen na české reprezentanty halekáme jménem, aby věděli, že tu mají podporu. Pro tyto účely jsme si doma napsali taháky se startovními čísly, protože jejich tváře ještě nemáme zažité. Většina z nich totiž nestartuje ve svěťáku. A navíc tady kolem Vás profrčí a vy se ani nestihnete rozkoukat. V televizi je to úplně jiné. Tam jsou detaily ze střelnice i z trati, všechno naservírované jak na stříbrném tácu. V každém dalším kole naši chlapci o něco víc a víc ztrácejí, jen Křupas se drží kolem šestého, sedmého místa. Po čtvrté střelbě už je většina našich někde na chvostu. Ptám se naproti nám přes trať stojícího servisáka (nebo možná trenéra či jeho asistenta), jak si stojí Jaroušek. Prej na střelnici jedna, dva, tři, tři a ze střelnice vyjížděl na 47. místě. Ach jo, tak se zase nechytil. Moc mu to poslední dvě sezóny nejde. Křupas nakonec v posledním kole neuhájil šesté místo. Bylo vidět, že neměl dobře namazáno. V kopci už ho za ním jedoucí Nor hravě trhnul.
Závod skončil. Je před jedenáctou hodinou a holky jedou až v půl druhé. Jdeme se podívat do arény. Je překrásný slunečný den. Andulka si zkusí střelbu, vyfotí se s místním maskotem. Docela nám, holkám, mrznou nohy, proto si do nich dáváme hřející vložky, které Milan pro tyto účely koupil na podzim v Lidlu. Milan začíná být nervózní ze vzrůstajícího počtu návštěvníků, kteří se trousí do areálu. Prý aby nám někdo neobsadil naše místečko na trati. Ještě si s Andulkou zajdeme na záchod. Juj, tam se tak dobře u radiátoru nahřívá zadek a Andulce to na WC vždycky dlouhá trvá. Tentokrát to vítám a nahřívám se a nahřívám.
Naše místo u trati obsazené není, ale závod začíná až za hodinu a půl a odstát to tady v té zimě nebude úplně med. Za chvíli se u zábradlíčka po naší levici uhnizďuje čtyřčlenná parta Poláků a po naší pravici stejný počet Čechů. Poláci se posilňují něčím ostrým z lahvinky a povzbuzují kolem projíždějící, rozehřívající se, závodníky. Sem tam projede trojka českých servisáků. A stále dokola ti samí lidé – jezdí kolečko. Je zima, prohříváme se jídlem a doušky horkého čaje. Ale prstíky u nohou nám stále mrznou, ty vložky nějak nefungují. A čas se plouží. Aspoň že je slunečný den, to se hned lépe takové mrazivé počasí snáší. Najednou se naproti začnou objevovat členové realizačních týmů. Docela divné - s takovým předstihem. Najednou slyšíme z vysílaček: „Jedem“ a ze stadionu se ozve hurónský řev. Že by začali dřív? To je teda divné! Vytáhneme z batohu letáček s programem a koukáme, že start žen je ve 13:00. A to jsme tam oba viděli 13:30. Ale zaplaťbůh za to - ta půlhodinka je dobrá.
Znovu fandíme jako o život vybaveni lístečky s nápovědou. Ale ať fandíme, jak fandíme, naše dívky se propadají a propadají. No nic, není každý den posvícení a nikdy do poslední chvíle nevíš, jak to dopadne. Ale tentokrát to prostě moc nevyšlo.
Závod končí a my odcházíme k aréně a opouštíme areál. Ani ne moc dlouho čekáme na kyvadlovou dopravu, a pak hurá domů.
Cestou se stavujeme v Náchodě na polévku, abychom se trošku prohřáli. Vybrali jsme si hotel na náměstí, kde mají sice asi nejdražší polévku ve městě, ale zato je to opravdu hovězí vývar z oháněk a ne uvařená kostka bujónu a je jí fakt hodně. Pochutnali jsme si moc, trochu se i prohřáli a teď už opravdu domů.
Doma zjišťujeme, že vložky do bot hřejí jen když se vyndají z bot. Jak se na ně stoupne, přestanou hřát. Kdo ví, kde udělali soudruzi chybu.
Večer si pouštíme závody ze záznamu, abychom viděli i to, co se dělo na střelnici. Nevěříme svým očím, když se na obrazovce objevuje, že tam dopoledne bylo -12°C. Odpoledne už jen krásných -6°C.
Pro příště si pořídíme ještě jednu termosku na čaj, jedna byla málo.
Fotky: https://zabrezi20.rajce.idnes.cz/28._ledna_2018_-_ME_v_biatlonu
